Podzimní přechod Velké Fatry

Velkou Fatru mám rád. Je tu mnohem méně lidí než v okolních populárnějších horách. Nejsou tu žádná velká střediska, turistická městečka, ani lanovky vozící lidi až na hřeben. Při toulání v horách tak člověk může vstřebávat tu příjemnou, klidnou atmosféru, která se s větším počtem lidí vytrácí. Nádherné říjnové počasí a prodloužený víkend doslova vybízely k několika dnům v takových horách.

Tento článek byl zveřejněn na stránkách Treking.cz

Na hřebenovku vyrážíme z obce Biely Potok kousek za městem Ružomberok směrem na Donovaly. Vede odtud žlutá značka, na které hned ze začátku zahřejeme stehna prudkým stoupáním na louky pod kopcem Sidorovo kousek nad horskou osadou Vlkolínec. Nejzachovalejší původní vesnička na Slovensku dnes funguje spíš jako skanzen, ale některé z dřevěnic jsou dosud obývány. Středem vesnice protéká potok, který nás vyvede z vesnice a po dalším stoupání se před námi začne objevovat skalnatý vrchol Haliny.

To už stojíme v sedle pod Sidorovom, ze kterého se pouštíme po zelené značce vlevo a na asfaltové lesní cestě pozvolna sbíráme výškové metry. Asfalt se z cesty časem vytratí, ale stoupání je stále příjemně mírné. Kousek před sedlem pod Vtáčnikom nabíráme vodu ze studánky. Záhy vyjdeme z lesa na rozcestí a na trávě rozkládáme stany a spacáky stále ještě navlhlé z noci. I my si užíváme teplého sluníčka a obědváme.

Po zelené značce obejdeme vrcholek travnatého Vtáčniku a začneme stoupat lesem na louky před Vyšným Šiprúňským sedlem. Nad lesem se otevře výhled na hřeben Malé Fatry po pravé straně, když se otočíme za sebe, vidíme Velký Choč a vpravo od něho jsou v mracích schované Západní Tatry. Pod nimi se zrcadlí hladina nádrže Liptovská Mara. Na svazích kopce vpravo před námi se pase stádo krav a okolo se vlní nažloutlá tráva v mírném větříku. To je přesně ta atmosféra, o které jsem se zmínil v úvodu. Sem tam potkáme někoho, kdo stejně jako my využil prodlouženého víkendu a vyrazil na pár dní do hor.

Všichni míří na Smrekovicu, kde je vícero možností noclehu, a proto se tu většinou končí první den přechodu v tomto směru. Tam nám zbývá ještě asi čtyři a půl kilometru. Nejprve musíme projít přes přes Vyšné do Nižného Šiprůňského sedla a dál převážně lesem až na louky poblíž vrcholu Malá Smrekovica. Když vyjdeme z lesa na louku, odkryje se tak krásný výhled na hřeben Nízkých Tater, že bychom tu nejraději už zůstali. Pokračujeme ale dál, lesem sestupujeme na Smrekovici, procházíme okolo hotelu Granit a přes louku pokračujeme směrem k místu pro bivakování a naproti stojícímu horskému hotelu Smrekovica.

Nižné Šiprúnske sedlo

Nižné Šiprúnske sedlo

Výhled na hřeben Nízkých Tater z luk pod vrcholem Malá Smrekovica

Výhled na hřeben Nízkých Tater z luk pod vrcholem Malá Smrekovica

V pestré nabídce ubytování jsme se rozhodli pro privát. Tedy pro bivak – privát, a tak rozkládáme stany (a v jednom případě jen igelitovou plachtu pod spacák) na okraji sjezdovky kousek za horským hotelu. Noc je jasná, v lese troubí jeleni a nad hlavou nám září tisíce hvězd, dobře je vidět mléčná dráha a zahlédneme i pár meteorů. Nebýt chladného větru, člověk by tu vydržel se zakloněnou hlavou stát hodiny.

Budíme se do chladného mlhavého rána. Po okolních kopcích se převaluje nízká oblačnost a nikomu se nechce ze spacáku. Kvůli krátkým podzimním dnům je však dlouhé převalování v teplém spacáku přílišný luxus. Po snídani nahazujeme batohy a vyrážíme do větru a mlhy. Traverzujeme travnaté svahy vrcholu Skalná Alpa a lesem pokračujeme do severního Rakytovské sedla. Pokud někomu byla po ránu ještě zima, stoupání na Rakytov ho dozajista zahřeje.

Od rána se oblačnost trochu zvedla a tu a tam dokonce vykoukne sluníčko. Díky tomu máme od vrcholového kříže docela pěkný výhled a poprvé je vidět na nejvyšší část hřebene Velké Fatry, kterému v popředí dominuje mohutný vrchol Ploské. Během sestupu z Rakytova projdeme skalní branou a ocitneme se na loukách jižního Rakytovského sedla. Následuje odpočinková, jen mírně zvlněná pasáž vedoucí převážně nízkým bukovým lesem pod vrcholek Minčol. Tady je značení slabší, a tak si mnozí nevšimnou, že zelená značka Minčol traverzuje a vydají se po vyšlapané zimní cestě přímo na vrchol. Já jsem tam zašel taky, protože se mi něm líbí a mám náskok před ostatními.

Travnatým svahem klesám na louku v rozlehlém sedle, na jehož opačném konci na okraji lesa je rozcestí sedlo pod Čiernym kameňom. Hned za rozcestím je pramen, kde se dá nabrat voda. Před chvilkou se roztrhaly mraky a začalo svítit sluníčko, a tak zase vybaluji stan a navlhlý spacák a nechávám sluneční paprsky, aby je vysušili. Sám se nahřívám, obědvám a čekám na ostatní.

Po obědě nás čeká trochu rozblácený traverz lesem ve svazích Čierneho kameňa do travnatého sedla Ploskej. Výstup na samotnou Ploskou je mírný a není ani tak zdlouhavý, jak se na první pohled zdá. Vrchol je opravdu rozlehlý, celý porostlý trávou a kromě vyšlapaných (a taky trochu vyježděných) pěšinek tu s orientací za zhoršené viditelnosti pomáhá tyčové značení. My máme ale štěstí, že stále svítí sluníčko, takže se místo starostí s orientací může věnovat obdivování krajiny všude okolo nás.

Táhlým sestupem po jednom ze hřbetů Ploské dojdeme na rozcestí Chyžky a pokračujeme chvíli nízkým lesíkem, chvíli zase přes malé louky na rozcestí Koniarky a k salaši pod Suchým vrchem. Salaš a její okolí je oblíbeným místem k přenocování. My máme do tmy ještě pár hodin čas, tak si jen skočíme k blízkému potoku pro vodu a zakousneme se do stoupání svahem Suchého vrchu. Samotný Suchý vrch není přístupný a pokračuje se  ve stoupání travnatým hřebenem na bývalý nejvyšší vrchol Velké Fatry – Ostredok. Před pár lety se totiž zjistilo, že blízký nevýrazný vrcholek je přeci jen o trošku vyšší, a tak byl prohlášen novým vrcholem Ostredku. Z původního vrcholu se tak najednou stalo jen rozcestí.

Borišov patří mezi těžko zaměnitelné vrcholy Velké Fatry. Za ním vlevo vykukuje Lysec a úplně v pozadí se táhne hřeben Malé Fatry.

Borišov patří mezi těžko zaměnitelné vrcholy Velké Fatry. Za ním vlevo vykukuje Lysec a úplně v pozadí se táhne hřeben Malé Fatry.

Výhled na hřeben Velké Fatry ze stoupání na vrchol Ostredok

Výhled na hřeben Velké Fatry ze stoupání na vrchol Ostredok

Nízké podzimní sluníčko barví travnaté svahy do zlatova a okolo nás si ve větru užívají svobodu krkavci. Příjemnou pěšinkou pokračujeme na Frčkov, následuje krátké klesání a zase odpočinková rovinka až na vrchol Krížna. Slunce je těsně nad horizontem, viditelnost výborná a výhled (promiň ten výraz mami, fakt to tak bylo) dech beroucí. Scénu kazí jen silný ledový vítr, který nás doslova vyhání z vrcholu.

Sestupujeme do Rybovského sedla a za soumraku se poohlížíme po závětrném místě na spaní. Zkoušíme okolí obytné vétřiesky, která slouží jako salaš. Teď tu nikdo není, rovného místa je dostatek a ani vítr tu skoro nefouká. Bohužel je tu pohozená mrtvá ovce, takže toto místo rychle zamítáme. Nemáme ani tak strach z toho, že nás v noci přijde strašit, jde spíš o to, jaká zvířata může v noci taková mršina přilákat. Nakonec se rozkládáme na jiném absolutně nevhodném místě o pár set metrů dál za stromy, které jakžtakž nepříjemný vítr brzdí.

Travnatá nejvyšší část hřebenovky Velké Fatry. V pozadí vrchol Krížna.

Travnatá nejvyšší část hřebenovky Velké Fatry. V pozadí vrchol Krížna.

Na hřebeni Velké Fatry

Na hřebeni Velké Fatry

Pohled z Krížne zpět na hřeben Velké Fatry

Pohled z Krížne zpět na hřeben Velké Fatry

Ráno se vzbudíme do úplného bezvětří. Stany jsou omrzlé a lahev s vodou, kterou jsem nechal před stanem, nejde kvůli ledu otevřít. Vycházející slunko vyčaruje v krajině nádherné barvy a co je ještě lepší, hned od začátku pořádně hřeje. Dnes nás čeká už jen sestup do Vyšné Revúce, takže nikam nespěcháme…

Užitečné info o přechodu Velké Fatry.

Ráno ve Velké Fatře

Ráno ve Velké Fatře

Napsat komentář